Proč neukázat státu znechucení lidu?

Možná někteří z Vás zaznamenali v médiích zprávu, o aktivním přístupu občanů Moskvy, v boji proti pouličnímu prodeji drog za bílého dne. Zkrátka jim už došla trpělivost a odnesl to mladý dealer drog, kterého chytili, rozetřeli mu u něj nalezené drogy po obličeji, polili ho barvou, posypali peřím a následně na něm odpálili dýmovnici.

Dá se tento příběh brát jako jedno z možných řešení stále se zhoršujících problémů s prodejem drog a pohybem na první pohled drogově závislých na veřejných prostranstvích, mezi „slušnými“ lidmi?

Zřejmě ne. Ale možná tento projev občanské nespokojenosti může popohnat státní orgány k činnosti. Stalo se to sice v Rusku, kde se nikdo s nikým nemazlí a je tomu tak již od nepaměti. Ovšem dokážu si tento případ představit i u nás, například na Václavském náměstí, či na některém z našich nádraží v hlavním městě.

Onomu mladému dealerovi se nestalo nic, dostal jen pěknou lekci. Nešlo o žádný lynč v pravém slova smyslu a v podstatě ani o „vzetí spravedlnosti do vlastních rukou“. Ale zkrátka drzost některých živlů nezná mezí. Nefungují přirozené principy fungování společnosti. A stát, například i za cenu mezinárodní kritiky, se nesnaží o efektivní řešení, které by alespoň částečně občany uklidnilo.

Musí se snad něco takového stát i u nás? S horším koncem pro tento „živel“? Když stále vítězí v našem státě nelogika nad přirozeností, někdy přehnaná a zbytečná humanita nad zájmy slušných a pracujících lidí. A to přeci nemůže trvat věčně …